Nápis je samozřejmě hodně nadlehčen, protože doslova se o vodním kouři samozřejmě hovořit nedá. Ale to není až tak podstatné. Pro náš mini článeček bude důležité to, že se podíváme na některé součásti vodní dýmky a také na uhlíky, které do ní budeme později potřebovat. Jejich účel si také vysvětlíme. Vodnice, jak se jí také říká, není vodníkova manželka. Tedy, alespoň ne vždy. Ostatně má to i další názvy jako vodárko nebo farec. Po dalších výrazech zatím nebudeme pátrat. Jak známo, vodní dýmka je uzpůsobená k tomu, aby ochladila kouř z tabáku, který je zahříván uhlíky, které hoří v nejvyšším bodě na takzvané korunce.Když pak potahujeme, dým vniká podtlakem do vody přes takzvaný smokestemem, nebo též downstem. Tím se ochladí a kuřák si to užívá. Fyzikálně nic tak moc složitého. Jiná věc je pak složení dýmky a příprava. Každý to dělá trošku jinak, každý má své názvy na části dýmky, takže v některých krajích i v naší vlasti nemusíte hned zpočátku tušit co kdo kterou částí myslí. Názory se různí na to, jaký alobal pak na korunce použít, kolik dělat děr a jak velké, zda používat tarbuš i v místnosti a tak dále a tak dále. Je toho skutečně hodně a jsou to převážně jen pouhé drobnosti.Ale i na ně je třeba se občas soustředit a jdete-li do toho poprvé, určitě není od věci poslechnout si více názorů. Vy sami pak po nějaké době přijdete na to, co vám samotnému vyhovuje. Jistě se setkáte s rozdílnými názory na uhlíky do vodní dýmky. Pro začátečníka je volba jasná, měl by používat samozápalné nebo rychlozápalné a na ty další se dát až později, až získá přece jen nějakou tu praxi. Zde asi zvítězí uhlíky z kokosů. Jsou čistě přírodní a nehrozí ovlivnění směsi, která se nazývá tabák. Mimochodem, kdysi se do tabáku přidával med. Dnes je tento zastoupen kalafunou. Nuže, kdyby vás tohle všechno zaujalo, můžete uvažovat o vyzkoušení.